http://svestkadora.rajce.idnes.cz/Jak_sel_cas_-_Micinka/

.

24.11.2011 nás opustila naše milovaná Micinka.

Micinka se narodila 29.4.1999 od té doby jsme toho společně mnoho prožili. Přicházeli smutné i veselé chvíle, které jsme zdolávali.

Před více než dvanácti lety jsme si přivezli dvě krásné kočičky, Micinku a Vločenku. Vločku jsme měli pouze krátce. Obě kočky, kromě naší zahrady a části domu, s námi cestovali i na chalupu, kde se jim velmi líbilo. Měli klid od projíždějících aut, protože zahrada vede směrem k málo využívané silnici.

Po několika málo letech jsme si domů přivezli další členy rodiny. Dvě fenečky Švestku a Doru. Čičinky se s nimi celkem skamarádili, i přes to jak fenky rychle rostly a zjišťovaly, že mají nad čičinama „nadvládu“.

Poté nás opustila Vločenka, Micinka zbyla sama.

Sice byla sama, ale mohla se radovat, že všechna pozornost je věnována právě jí. Bylo jí povoleno vstupovat a být v místnostech, které předtím pro ni byly nedostupné. Mohla ležet v na gauči před televizí, mohla spát v posteli… Za krátký čas jsme pro ni vyhradili část kuchyně, kde měla svoje misky a jídelní koutek. Když jsme zjistili, že zůstane doma sama bez dozoru na delší čas a všechny věci zůstanou na svém místě, nic nezničí, nevyhrabe hlínu z květináčů nebo se sama neobčerstvuje přímo ze stolu. Dostala naši plnou důvěru a povýšila na takového člena rodiny, který může všechno a nikdo proti ní nic neřekne. No zkrátka královna a princezna v jedné osobě.

Ale přicházeli i horší chvíle.

Po několika dnech co se neukázala doma, se přibelhala domů. Zjistili jsme, že jí pravděpodobně porazilo auto. Měla zlomenou nebo nalomenou čelist, vyražených několik zubů a byla celá potlučená. Za dva týdny se z toho bez problému dostala. Život šel dál.

Za pár let přišla domů s prostřeleným bříškem. Ani tentokrát žádnou operaci nepodstoupila. Po delší léčbě se uzdravila. Zbyly jí na památku broky pod kůží, které nešli vyndat ven bez operace.

Micinka si toho prožila hodně a téměř bez následků.

 

Posledních 5 let si prožila klidu. Přes zimu u nás doma, občas i venku (s přibývajícím věkem se jí moc nechtělo být venku, tak se spíše válela doma na křesle). Přes léto s dědou na chalupě.

Posledního půl roku měla problémy vyskočit na židle, na křeslo. Léčili jsme jí artrózu, léky zabírali celkem slušně, tlumily bolest a Micinka netrpěla.

V posledním týdnu života se její stav najednou prudce zhoršil, jeli jsme na veterinu. Dostala injekci proti bolesti, aby mohla alespoň chvíli spát a na doma tabletky. Za čtyři dny přestala jíst a pít. Začala zvracet. Vzali jsme jí tedy znovu na veterinu, aby zjistili co s ní vlastně je. Za několik hodin bylo vše jasné. Doktor udělal ultrazvuk, na kterém toho moc nezjistil, tak se pro jistotu rozhodl pro „operaci“. Po otevření dutiny břišní zjistil, že její tělo se neubránilo jedné z civilizačních nemocí – rakovině. Nádor byl prorostlý celým břichem, bříško jí zašil. Bylo pouze na nás, jestli jí necháme dožít den nebo dva co jí zbývali a necháme jí umřít v bolestech a hladem, nebo jestli to skončíme a rozhodneme se pro euthanasii. Rozhodnutí bylo jasné. Micinka nebude trpět a tak z veteriny jela už Micinka, která se netrápila.

Micinko měli jsme tě rádi, nikdy na tebe nezapomeneme.